Glazed eyes, empty hearts, buying happy from shopping carts.

5. july 2016 at 20:26 | Smilee |  Me and My Weird Thoughts
Začínala jsem psát letně naladěný článek, ale když na mě vyskočilo téma týdne, musela jsem začít psát to, protože je to strašně vystihující a já toho mám k tomu hodně co říct.


sad, generation, and quote image


Falešně se usmívat je mnohem jednodušší, než vysvětlovat ostatním, proč jsi tak smutná.
Nevím, jestli někdo z vás četl můj článek na bývalém blogu, kdy jsem psala proč moc nebrečím, ale tohle je něco podobného, o čem bych ráda napsala.

Vím, že nás je tu mnohem víc, kdo je na tom podobně. Poslední dobou takových lidí přibývá a jak je vidět na obrázku, očividně to je prostě naše generace. Nechci to na někoho házet nebo tak něco, ale mám pocit, že za dost z toho může společnost (jak už jsem ale řekla, nebudu to na ní házet, protože i my jsme společnost, tím pádem jsme za to částečně odpovědní). Kdykoliv ukážete nějakou svou slabost, hned vás za to odsoudí. Nebo to zase nikoho nezajímá. Proto si to radši necháte pro sebe. Večer se zahrabete do postele, pustíte si nějaké smutné písničky a vybrečíte se. Ráno vstanete a falešně se usmíváte na všechny ostatní, jako by se nic nedělo.Tedy, alespoň na mě to tak sedí.

Neřekla bych, že mám nějaké velké problémy. Dost často jsem opravdu ten nadšený člověk, co se snaží co nejvíc usmívat a bavit se. Ale občas prostě přijdou ty chvilky, kdy jsem z něčeho smutná, špatná a podobné věci. Moc se o tom s nikým ale nedělím. Buď mám pocit, že to nikoho nezajímá nebo mi prostě přijde nepříjemné se s něčím podobným svěřovat ostatním lidem. Proč je otravovat něčím, nad čím nejspíš jen mávnou rukou a řeknou si, že řeším blbosti? Radši se budu usmívat a doufat, že to všechno přejde.

sad, laugh, and quote image

Na druhou stranu to je ale důvod, proč píšu tenhle blog. Jednoduše mi přijde, že se tady můžu vypovídat. A ano, je to dost zvláštní, protože to tu čtou někteří mí spolužáci (ano koukám na vás vy hovna a prosím vás, abyste se už nikdy nikomu o tomhle blogu nezmiňovali, protože je to částečně moje soukromí). Takže když si to tady přečtou, proč bych jim to nemohla říct? Já nevím, opravdu nevím. Co když mi to budou nějak vracet? Co když mi to budou připomínat a smát se mi? Co když je to vůbec nezajímá?

Pokud se ze mě budete snažit dostat něco důležitého a mně nebude příjemné o tom mluvit, prostě vám to neřeknu. Když přijde na něco podobného, pokusím se nějak dostat pryč od tématu a radši vymyslím nějaký vtípek a začnu se tomu smát. Nebudu před vámi smutná. Protože i přes to, že jsem extrovert a ráda jsem středem pozornosti, tohle není ten způsob, kterým bych chtěla.

Jenže tohle chování s sebou samozřejmě přináší spoustu špatných věcí. Zjišťuji, že lidi si myslí, že se mnou nejde řešit nic vážného. Že tomu nerozumím. Jenže fakt, že když to vy vykřikujete všude kolem a já nic neřeknu, neznamená, že nic nevím. Možná toho vím mnohem víc než vy. Ale nikoho neobviňuji, můžu si za to sama. Proto si radši najděte někoho jiného, komu řeknete svá nejhlubší tajemství, protože já to nepochopím. Já jsem ta, která všechny rozesměje, ne rozbrečí.

Přestanu s touhle výpovědí nebo z toho ještě chytnu nějakou depku (a to jsem tu tak před hodinou poskakovala jak ten největší magor). Jen bych se chtěla zeptat jestli to má někdo z vás podobně? Nebo jste naopak ten člověk, který se potřebuje vždy vypovídat? Což bych mohla někdy zkusit, jelikož by se mi nejspíš hodně ulevilo....
Nezapomeňte ale, že kdokoliv by se chtěl nějak vypovídat, jsem tu k dispozici!
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Kix*♥ Kix*♥ | Web | 5. july 2016 at 22:23 | React

Krásný článek. Hlavně v tom, že je neskutečně pravdivý a z duše mi mluvící... Je to přesné - když člověk ukáže svou slabinu, ostatní ho sežerou... pomluví, znemožní a nebo jim je to jedno. Proto je lepší brečet doma a pak se tvářit, že se nic neděje. Mám pocit, že ostatní lidi nezajímají druzí, ale každý se stará jen sám o sebe. Ten "jeho" problém je největší a ti druzí? Ti řeší jen kraviny, malichernosti... Chybí mi v tomhle světě dávka pokory a empatie... a taky taktu.
Já se nikomu nesvěřuju, nemám to zapotřebí, protože prostě lidem nevěřím... nevěřím nikomu... i když by bylo asi skvělý mít komu si postěžovat... ale strach z toho, že to někdo zneužije proti mně je silnější... hlavně už z vlastních zkušeností.
Nevím co je lepší... jestli roztrubovat své problémy a nebo je držet pod pokličkou... a jestli existuje nějaký zlatý střed? Těžko říct...
Moc hezké zamyšlení... líbí se mi to! :-) BTW. Bytostně nesnáším když mi můj blog čte někdo, s kým jsem v každodenním kontaktu... i když se tomu asi nedá nijak ubránit...děsí mě to...  a horší variantou je to, když se mě na něco dotyčný začne ptát (ohledně toho, co jsem na blogu psala)... jedna z nevýhod blogu...

2 Tera | terasplace.blog.cz Tera | terasplace.blog.cz | Web | 13. july 2016 at 21:33 | React

děkuju za názor, já si myslím ,že je dobře aby si lidi uvědomili že i hubení lidi mají problémy a nežíjí si pohádkovej život, všechno má svoje klady i zápory ale jak říkám, když nejsi spokojená něco s tím dělej a pokud se sebou spokojená jsi tak lidi co mají kecy vypust ze svýho života :)

a jinak s tvým článkem souhlasím, neříkám že mám strašně moc problémů jsou rozhodně horší věci než to co se děje mě, ale mě to psychicky užírá a někdy nemůžu vylíst ani mezi lidi jak je mi hrozně a ví to jen moje nejlepší kamarádka a můj přítel, ostatní si furt říkají jak já jsem milionovy dítě a mám skvělej život přitom se mám ještě hůř jak oni jenom to nevytrubuju do světa a snažím se být štastná s tím co je mi nabídnuto, ale to oni nepochopí potože do toho nevidí a já ani nechci aby do toho viděli

3 Natalie Natalie | Email | Web | 16. july 2016 at 14:47 | React

Souhlasím se vším. Také to dělám :-(

4 Nikk Nikk | Web | 21. july 2016 at 15:19 | React

Nezbývá mi nic jiného než souhlasit...

5 Domča, Dominigue Domča, Dominigue | Email | Web | 21. july 2016 at 20:52 | React

Souhlasím a znám. Dělala jsem něco podobného. Nikdy jsem s nikým ani moc vážná témata a tak neřešila, ale udělala jsem si takovou malou "očistu" přátel a mám asi dva lidi, kterým na sto procent věřím a klidně si vyslechnu jejich problémy, oni ty moje, jsem schopná před nimi brečet. Ale stejně je v závěru naše generace plná smutných lidí i když si to jejich okolí neuvědomuje. Super článek!

6 Claire Claire | Web | 27. july 2016 at 17:26 | React

Já bych nestrpěla vědomí, že mi někdo ze spolužáků slídí na blogu a čte si ho. Už tohle by zapříčinilo, že bych už nebyla upřímná. Nebo byla, ale jako bych nebyla, protože bych už nemohla psát úplně všechno a už by z toho byla falešnost a já bych se před nima falešně usmívala.

7 smile-la smile-la | 28. july 2016 at 3:32 | React

Na mě přesně sedí to, co je na obrázku "Do you know?" :) Asi je to trochu smutné, ale vím to o sobě a nevím, co s tím, no snad to přejde nebo najdu řešení.. :) Jsem jak ty, nechci brečet před nikým, nechci se moc svěřovat a tak :)
Mě by ti spolužáci vadili, máme ve třídě taková trdla..

8 Viallen Viallen | Web | 28. september 2016 at 18:28 | React

Ja sa s tebou viem stotožniť tak 50 na 50. Nie, nerada sa zverujem iným, nechcem ukazovať svoje slabosti , no zas mi nerobí problém ukázať svoju zraniteľnú stránku aspoň dvom najlepším kamarátom a priateľovi- proste ľuďom, ktorí si vypestovali moju pevnú dôveru. Nedala som im ju zadarmo, vyslúžili si ju. No napríklad jeden môj kamarát je na tom asi tak ako ty, no on jednoducho tým, že sa usmieva, neukazuje sa pred ľuďmi nešťastný aj naozaj na problémy zabúda. Hovorí, že ľudia a dobrá náladu sú preňho jediný liek na problémy. Mať zlé pocity neznamená, že  toho človeka treba napraviť. Je to súčasť toho, že cítime- rovnováha- dobré aj zlé. Nikomu sa podľa mňa nestaneš bližšia ako keď mu zveríš nejaké pre teba hlboké téma a on naopak tebe- to je môj názor.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement